Rozhovor se Standou Vojtíškem, lektorem a konzultantem FBE, který propojuje zkušenosti z letectví, médií i vzdělávání a přináší do rozvoje lídrů neotřelou, ale velmi praktickou perspektivu.
- Povídali jsme si o tom, jak přináší své zkušenosti kapitána letadla z kokpitu do praxe manažerů ve všech oblastech.
- A také o tom, jak vést lidi v době, kdy se organizace musí neustále přizpůsobovat novým podmínkám?
- Co mají společného piloti, manažeři a týmy ve firmách?
- A proč dnes leadership nestojí jen na výkonu a rozhodnosti, ale i na schopnosti vidět souvislosti, budovat důvěru a rozvíjet skutečné dovednosti?
Stando, co je vlastně to, co do leadershipu přinášíš Ty?
To, co mě odlišuje, podle mě není žádná „tajná formule leadershipu“. Leadership jako takový je pořád o podobných principech – komunikaci, rozhodování, prioritách, práci s lidmi, odpovědnosti. To nové nebo jiné u mě je spíš optika, ze které se na ty věci dívám. Já hodně pracuji s inspirací z letectví. Ne proto, že bych chtěl z manažerů dělat piloty. Ale protože letectví je prostředí vysokých rychlostí a málo bezpečnostních záloh. A to je dnes překvapivě blízké tomu, co zažívají lídři ve firmách. Času je málo, prostor pro chybu se zmenšuje, tlak je velký a rozhodnutí mají rychlé dopady.
Takže když mluvím o situaci v kokpitu, ve skutečnosti mluvím o tom, co zažívá vedoucí výroby, šéf týmu nebo manažer projektu. Principy jsou často stejné.
To zní, jako by dnešní firmy fungovaly podobně jako posádka letadla.
V mnoha ohledech ano. Ne tím, že by manažer seděl v kokpitu a rozdával povely. Ale tím, že tým musí fungovat přesně, efektivně a s důvěrou. Když udělám chybu v letadle, může to velmi rychle zvýšit riziko celé situace. Ve firmě to není vždy tak dramatické na první pohled, ale princip je podobný. Chyba v komunikaci, nepřesné zadání, špatně nastavený rozhodovací proces nebo nejasné priority mohou vést ke zmatku, zpoždění, ztrátě klienta nebo zbytečnému přetížení lidí. Dnešní organizace často fungují také ve vysoké rychlosti a s minimální rezervou. O to víc roste význam toho, aby lidé věděli, co je důležité, kdo za co odpovídá, jak spolu mluví a jak využívají zdroje, které mají kolem sebe.
Řekl jsi, že lidé často mají znalosti, ale chybí jim dovednosti. Co tím myslíš?
To je podle mě zásadní věc. Mnoho lidí už dnes nějakou znalost leadershipu má. Slyšeli něco na školení, něco si přečetli, něco si odžili. Jenže znalost ještě není dovednost. V letectví by nikoho nenapadlo pustit do reálného provozu člověka, který si jen nastudoval příručku, ale nic si nevyzkoušel. Pilot se neučí jen teorií. Musí převést znalost do praxe, do reakce, do rozhodování pod tlakem. Využívají na to jednak velice sofistikovaná simulační zařízení, trenažéry, a také propracovaný systém standardizovaného ověření kvality – prostě bez přezkoušení a ověření do praxe nikdo nemůže. A u lídrů je to stejné. Nestačí vědět, že je důležité delegovat, dávat zpětnou vazbu nebo prioritizovat. Jde o to, jestli to člověk umí udělat v reálné situaci, kdy je unavený, pod tlakem a má před sebou živé lidi, ne cvičný příklad. Proto mě baví rozvoj, který není jen o předání obsahu, ale o přetavení do skutečné dovednosti.
Hodně mluvíš o týmech. Co podle tebe dělá tým opravdu funkčním?
Funkční tým není jen skupina schopných jednotlivců. Je to systém, ve kterém lidé chápou svou roli, umějí spolupracovat, umějí si předávat informace a vědí, že se na sebe mohou spolehnout. V letectví je zajímavé to, že posádky spolu často nepracují dlouhodobě, každý let je obsazený jinou posádkou. Ve velkých aerolinkách se lidé mnohdy prakticky neznají, a přesto musí fungovat bezpečně a efektivně od první chvíle. To je důkaz, že dobře nastavené procesy, kvalitní výcvik, jasné kompetence a sdílené porozumění systému opravdu fungují. Ve firmách mají týmy naopak výhodu v tom, že se znají dlouhodobě. O to větší škoda je, když to stejně nefunguje. Pak je vidět, že stačí být spolu dlouho. Je potřeba umět spolu opravdu pracovat.
V čem je podle tebe leadership dnes jiný než dřív?
Dřív se leadership často spojoval hlavně s autoritou, rozhodností a kontrolou. Dnes to nestačí. Ne proto, že by tyhle věci přestaly být důležité, ale protože prostředí je mnohem složitější. Dnešní lídr potřebuje nejen řídit, ale i vnímat systém, pracovat s nejistotou, reagovat na změny, budovat důvěru a zvládat lidi v situaci, kdy jsou přetížení, nejistí nebo unavení. Někdy je to opravdu méně o tvrdém řízení a víc o schopnosti držet tým pohromadě, vytvářet bezpečí a pomáhat lidem zvládat tlak. To neznamená, že se z lídra stává terapeut. Ale znamená to, že bez citlivosti k lidem a bez porozumění dynamice systému už leadership zkrátka nefunguje.
Máš za sebou nejen zkušenosti z letectví, ale i v médiích a vzdělávání. Jak se to propojuje?
Propojuje se to víc, než by se zdálo. V médiích jsem se naučil pracovat s vystupováním, s tím, jak sdělení působí na druhé. V letectví jsem zažil, co znamenají odpovědnost, důslednost, výcvik a spolupráce pod tlakem. Ve vzdělávání se to pak všechno potkává. Proto se pohybuji nejen v leadershipu a týmové spolupráci, ale i v tématech jako je komunikace, rozhodování, prioritizace nebo krizová komunikace. Neberu to jako oddělené světy. Ve skutečnosti spolu velmi souvisejí.
Co by sis přál, aby si lidé z tvých programů odnesli?
Aby neodcházeli jen s pocitem, že slyšeli něco zajímavého. Ale aby si odnesli něco, co opravdu použijí, objevili by nová zajímavá propojení a perspektivy. A samozřejmě, aby si to pokud možno vyzkoušeli a propojili se se svou realitou. A možná ještě jednu věc: aby leadership nevnímali jako sadu frází, ale jako každodenní práci s lidmi, se sebou a se systémem, ve kterém působí. Protože vést druhé dnes neznamená být v místnosti nejhlasitější. Znamená to umět vidět dál, reagovat včas a vytvářet prostředí, ve kterém mohou dobře fungovat i ostatní.
Závěrem
Standa Vojtíšek přináší do rozvoje lídrů propojení praktické zkušenosti, silných příběhů a velmi aktuálního pohledu na vedení lidí. Jeho přístup ukazuje, že leadership v turbulentní době není o hrdinských gestech, ale o schopnosti rozhodovat se v souvislostech, komunikovat srozumitelně, budovat funkční týmy a přeměňovat znalosti v praktické dovednosti. A někdy také o tom, že je třeba si připustit, že turbulence nejsou výjimkou. Jsou to nové normály.
Se standou si povídala Dana Kodešová
.