Kazuistika – efekty dlouhodobého koučovacího výcviku vedeného Milanem Bobkem na účastníka

Milane,

Toto je děkovný dopis tobě. Původně jsem chtěl napsat pár řádek, ale jak jsem to začal psát, tak jsem to dost rozšířil, abys měl širší kontext toho, čeho pozitivního ses u mě „spoludopustil“. I proto jsem si dovolil trošku negativní historie, aby tvé pozitivní působení na můj život ještě více zazářilo. Moc ti za tvou pomoc děkuju.

Začalo to neslavně – vlastně katastroficky. Manželství v troskách, na základě čehož jsem přišel o práci v neziskové organizaci zaměřené na mláděž, kterou jsem měl velmi rád (a v podstatě jsem nic jiného neuměl). To vše doprovázela hluboká deprese, která vyžadovala poměrně silná antidepresiva. Na mé sebevědomí resp. nesebevědomí to mělo obrovský negativní vliv. V té době jsem se dostal do evidence nezaměstnaných, což byla další docela šílená darda – sedět ve frontě na Úřadu práce a slyšet, že s takovou praxí vůbec neví, kde mám šanci. To trvalo s krátkými brigádami (např. vrátný, natěrač, posílač emailů nebo organizátor konference) přes rok.

Takže jsem investoval svých pár zbylých prostředků, abych měl aspoň nějaké malé příjmy. Ovšem část šla na finanční trhy, kde jsem o vše přišel a část do spolupráce s podnikatelem, který vzápětí svou firmu vytuneloval a všechny prostředky (tedy i mé) skončily v kasinu. Narůstal mi dluh, protože jsem platil vysoké alimenty (přes 7 tis. měsíčně) a k tomu nájem svého bydlení. A na to příjmy z brigád nestačily.

Absolvoval jsem desítky rozhovorů ve firmách. Nejdříve na pozice interních vzdělavatelů, později i nižší pozice. Mám spočítáno, že tyto rozhovory mě stály několik desítek tisíc Kč, které jsem si samozřejmě opět půjčil (oblečení na úrovni, opakované cesty do Prahy, Brna, Ostravy atd.). Také jsem kvůli tomu absolvoval relativně drahé školení na prezentační dovednosti. Ve firmách mi sdělili - někde natvrdo, že vzdělavatele, který působil v neziskové sféře, se bojí a že takového tu raději nepotřebují. Jinde prostě konstatovali, že chtějí člověka z byznysu. U výběrových řízení na nižší pozice jsem pravidelně dostával odpověď, že chtějí člověka na delší dobu, a že vnímají, že u mě to je pouze odrazový můstek (a vlastně měli pravdu). V té době mi svitla naděje na pozici ředitele v neziskové organizaci, kde jsem dokonce už byl i na jejich konferenci v Budapešti. Avšak těsně před závěrečnou dohodou kdosi z vedení pak přišel s tím, že jako rozvedený bych nebyl nejlepším reprezentantem této neziskovky v ČR.

V té době jsem pod tlakem nešikovně podepsal smlouvu s právníkem exmanželky, že se vzdávám nároků na polovinu novobytu a zařízení (který jsem před tím výhodně koupil), s tím, že to je proto, aby exmanželka mohla zaopatřit naše děti. A to byla další rána. Nepřipustila, abych vůbec o dětech uvažoval nějak víc (např. střídavá péče) – a bylo to logické – bez práce, na antidepresivech, v dluzích …

K tomu se záhy přidalo bolestivé vyčlenění (kvůli rozpadu manželství) z komunity a z občanského sdružení v mém městě, pro které jsem žil, které jsem spoluzakládal a věnoval mu mnoho energie a mnoho financí. Vše mě velmi bavilo – výchova vedoucích, rozjetí hudební divize, získání partnerských sdružení v USA, organizování táborů a kempů, koncertů a jiných aktivit, nastavení strategie a získávání financí pro CENTRUM PRO DĚTI A MLÁDEŽ, které stálo několik desítek milionů Kč,…

Musím říct, že tvé kurzy koučování, na které jsem v té době již dojížděl, byly určitou oázou a sloužily mi k obnovování sebedůvěry. Přestože jsem byl téměř ve všech oblastech na dně, na ty kurzy jsem se vždy opravdu těšil a tušil, že to je něco slibného do budoucna.

Pak přišel ten zázračný objev na koučingu, že má vada očí již je operovatelná a i když to původně bylo motivováno touhou znovu sportovat, mělo to i jiný dalekosáhlý dopad – mohl jsem znovu začít více číst a studovat.

Takže jak kvůli očím, tak i kvůli tvé osobě jsem se vydal na vysokou školu NEWTON College, kde také učíš. Sice to znamenalo další dluhy, ale v tu dobu jsem si řekl – buď všechno nebo nic – resp. poslední šance se vyhrabat jak z dluhů, tak z deprese a beznaděje. A musím říct, že během prváku jsem skutečně zažil obnovu.

Zariskoval jsem a šel na IČO, znovu jsem začal objíždět firmy, tentokrát vzdělávací společnosti jako lektor na volné noze. K tomu jsem natočil záběry z tréninků, které jsem umístil na svůj web. Dokonce jsem tento krok podložil seminární prací z marketingu – jak využívat podcasty pro rozšíření byznysu. A to se skutečně stalo. Od druháku mi toto mé podnikání šlape a roste. Během roku 2009 jsem měl něco přes 90 školících dní. Letos to vypadá nejméně na stejný počet ovšem s tím, že jsem si zvýšil sazby. Veškeré dluhy budu moci letos definitivně umořit.

Dokonce jsem uvěřil, že i v osobním životě mám šanci. A proto jsem šel s nadějí do nového vztahu – takže svatba s velmi hodnou ženou, narození dítěte, starší syn z bývalého manželství se přestěhoval k nám, mladší se na to také těší a plánuje, protože se doma máme opravdu šťastně. Mám nové přátele – i ze školy.

Do školy jsem dal opravdu vše, co šlo, a co dalo moje tělo i psychika. Mám stoprocentní účast na všech seminářích a hodinách (kromě jednoho zpoždění kvůli D1). Kromě jedné zkoušky jsem vše udělal napoprvé. Dokonce jsem pro studium NC „zblbnul“ kolegu Petra, který to k mé velké lítosti později vzdal. I jeden můj klient se přihlásil na NC a teď mi říkal, že mu to firma schválila. A vypadá to, že mají zájem i další z těch mých tréninkových kurzů (teď mě napadá, zda si nedohodnout s vedením školy nějakou odměnu na hlavu).

Veškeré práce, které jsem psal, jsem využíval ve své profesi. Obětoval jsem kšefty za několik desítek tisíc (zvláště letos) právě proto, abych mohl být ve škole a mohl psát práce, zejména bakalářku. I když vím, že objektivně vzato z ní nebylo vytěženo to, co šlo, přesto v rámci mých momentálních sil a času mám klidné svědomí. I samotná obhajoba pro mě bylo velké dilema. Zrovna jsme měli úmrtí v rodině (babička manželky, o kterou se letos starala od rána do večera), a jako náhodou všichni příbuzní v cizině. Takže zařizování zůstalo na mě a manželce – jet či nejet na obhajobu? Manželka mě povzbudila – jeď, protože tím strašně moc žiješ. A nejbližší středu jsou státnice – a to je pohřeb – jet či nejet? I ostatní členové rodiny vidí, jak školou žiju a „požehnali“ mi v dání přednosti státnicím. Takže samozřejmě jedu v klidu na státnice.

Takže Milane, ty tvé koučovací kurzy mě nasměrovaly na operaci očí, která měla vliv jak na to, že se živím lektorováním (otevřeně řečeno – s 8 či více dioptriemi bych v některých firmách neměl šanci), tak na studium na Newton College. Druhý důvod proč, jsem se dal na NC, jsi byl ty – prostě rozhodlo, že na NC je někdo známý.

Děkuju ti i za „menší“ věci – např. dohození překladu – to se pak dále rozrostlo na kompletní překlad vzdělávacího programu pro jeden řetězec, který jsem navíc školil já a na podzim v tom budu pokračovat. Díky za tvé povzbuzování i důvěru, kterou jsi mi opakovaně dával, např. asistentováním ve tvé výuce koučování teď ve třeťáku nebo neodsouzením mých kroků v osobním životě.

Ať se ti daří co nejlépe. A ještě jednou moc děkuji (poděkování vyřiď i své ženě).

XY – toho času lektor a kouč

2010