Každý z nás zná lídry, v jejichž přítomnosti se okamžitě cítíme dobře – kteří dokážou zaujmout místnost bez jediného slova. Co za tímto fenoménem stojí? A dá se charisma naučit? O tom jsme si povídaly s lektorkou a terapeutkou Simonou Barbry. Charisma bývá opředeno tajemstvím. Buď ho máte, nebo ne. Novější pohledy z oblasti koučování, psychologie a neverbální komunikace ale ukazují jiný obraz: charisma má svou strukturu a lze je záměrně rozvíjet. Není to jen „dar od přírody“ – je to soubor propojených dovedností, na nichž lze systematicky pracovat. „Charisma je talent zaujmout bez logiky. Je to přitažlivá energie – a dá se s ní vědomě pracovat.“ Nejde o to být hlučný, dokonalý nebo okázalý. Charisma stojí na třech pilířích, které spolu tvoří celek. Chybí-li jeden, celek se rozpadá.
Simono, jaké jsou pilíře, na kterých stojí charismatická osobnost?
- Pilíř je naše Přítomnost – to znamená plné bytí tady a teď. Vědomý kontakt s druhým člověkem. Autentická zaujatost pro to, co děláte.
- Pilíř je Vřelost – to znamená vytváření prostoru, kde se druhý cítí bezpečně a vyslyšen. Zájem o lidi, který není strategický, ale upřímný.
- Pilíř je Vliv anglicky power – to znamená vědomí vlastního dopadu. Odvaha k prvnímu kroku. Schopnost ustát si svůj postoj i pod tlakem.
Můžeš to více popsat. Co si pod tím máme představit?
Prvním pilířem je přítomnost – v angličtině embodiment (ztělesnění, vtělení). Je to stav, kdy nejste jen „hlava s myšlenkami“, ale celý člověk v akci. To, co víte, cítíte a čemu věříte – je viditelné v těle, hlase, postoji i rozhodování. Neříkáte, kým jste. Je to z vás cítit. „Vím, kde stojím. A podle toho jednám.“ Embodiment znamená, že psychické procesy (emoce, přesvědčení, identita) jsou ukotvené v tělesném prožívání a projevu. Není to koncept – je to somaticky prožité zkušenosti. Tělo není „nástroj mysli“, ale spolu tvoří vnímání i chování (tzv. embodied cognition). V terapii pracujeme s tím, že změna se neděje jen vhledem, ale skrze tělesnou regulaci a prožitek (somatic experiencing, biodynamika, práce s nervovým systémem). A v leadershipu znamená charisma důvěru, která vzniká, když je člověk kongruentní – tělo, hlas i obsah jdou jedním směrem. Přítomnost pramení z autenticity – z toho, že nás to, co děláme, skutečně baví, a my to tak nějak „přeléváme“ do ostatních. Předvádivost a charisma jsou přitom protiklady. Charisma nelze nasimulovat. Pokud jsme se se sebou sjednocení, přichází přirozeně.
Druhým pilířem je vřelost, která vytváří bezpečný prostor pro druhé. Vřelost není úsměv na povel ani „příjemná líbivost“ a už vůbec ne podbízivost. Vřelost je pocit, že můžu přijít a zeptat se – že nejsem na obtíž. Je to příbuzné tomu, co v koučování nazýváme navazováním vztahu – jenže jde ještě hlouběji. Charismatický lídr nevytváří závislost, ale bezpečí. Lidé ho nevyhledávají proto, že musí, ale proto, že chtějí.
Třetí pilíř je nejčastěji přehlížen. Slovo „moc“ zní v češtině těžce – power v kontextu charismatu je schopnost ovlivňovat lidi a situace tak, že to není jen slyšet, ale i cítit. Nevychází jen z role nebo pozice, ale z toho, jak ji člověk unese a ztělesní – jak stojí, mluví, rozhoduje. Charisma vzniká ve chvíli, kdy se osobní moc (vnitřní ukotvení, sebevědomí, regulace) propojí se sociální mocí (vliv daný kontextem a rolí) a člověk s nimi zachází vědomě a transparentně. Nejde o dominanci ani tlak, ale o jasnost, směr a schopnost vytvářet prostor, ve kterém se ostatní mohou opřít, zapojit a růst. Problém nevzniká z moci samotné, ale z její neuvědomělé podoby – když není integrovaná, začne tlačit, manipulovat nebo mizet. Charismatický člověk ji neschovává ani nepřehání. Je v ní čitelný. Lidé s přirozenou „power“ se pohybují klidněji, bez spěchu. Nebojí se navázat oční kontakt. Věří, že s věcmi mohou něco udělat – a jsou ochotni nést i důsledky. Právě tato ochota „jít s kůží na trh“ je jednou z nejcharismatičtějších vlastností vůbec. Být milý a mít zájem o lidi nestačí. Bez vědomí vlastního vlivu zůstanete neviditelní – bez ohledu na to, jak velkou odbornost máte.
Jaký je rozdíl mezi skutečným charismatem a chvilkovým okouzlením?
Důležité je rozlišit dva pojmy, které se často zaměňují. Okouzlující člověk vás zaujme – obdivujete ho na přednášce, těšíte se na jeho vystoupení. Ale jakmile skončí, za ním nepůjdete. Charismatický člověk vás přitahuje i poté. Chcete se vrátit, ptát se, být v jeho blízkosti. Okouzlení funguje prostřednictvím estetiky a inteligence. Charisma je o hlubším napojení – o energii, o tom, proč od některých lidí odcházíme nabití a od jiných vysátí. Rozdíl je také v tom, že když je někdo charismatický (nejen „okouzlující“) – po přednášce vám „není blbé“ ho oslovit. Nemáte pocit, že se před ním „ztrapníte“.
Lze charisma rozvíjet?
Ano – ale ne tak, jak si myslíte. Charisma nelze „nacvičit“ jako rétoriku. Techniky bez vnitřního základu se při prvním stresu vytrhají. Daleko účinnější je stát se tím člověkem než napodobovat jeho chování navenek. Cesta vede přes sebepoznání. Dobrým výchozím bodem je upřímné srovnání toho, jak sami sebe vidíme, s tím, jak nás vidí okolí. Většina lidí se přitom podceňuje – neuvědomuje si vliv a přirozenou sílu, které u nich druzí vnímají. Charisma se přirozeně „rozsvěcí“ v okamžicích, kdy mluvíme o tom, čemu hluboce věříme. Charismatická může být maminka na mateřské, ze které cítíte, že ji baví být mámou. Odborník, který o svém tématu mluví s plným přesvědčením. Vedoucí, který si uprostřed konfliktu dokáže ustát svůj pohled, aniž by „shazoval“ oponenty.
Často se dnes mluví o zranitelnosti. Jak souvisí zranitelnost s osobním charismatem?
Velmi. Paradoxem je, že charismatickým nelze být bez určité míry zranitelnosti. Perfekcionismus charisma zabíjí. Naopak – když vidíme, že někdo riskuje a přesto to dělá, fascinuje nás to. Umět odejít se vztyčenou hlavou, pojmenovat věci takové, jak jsou, ustát nepopulární rozhodnutí – to patří k nejcharismatičtějším projevům lidského jednání. A je to dovednost, kterou lze trénovat.
Závěrem
Charisma není cíl – je to výsledek hlubší práce se sebou samým. Vychází z toho, kým jsem, čemu věřím a jak se svou energií zacházím. Každý z nás ho má. Jde jen o to, jak moc jsme ochotni ho v sobě hledat a rozvíjet.
Rozhovor s lektorkou Simonou Barbry vedla Dana Kodešová